Sluneční záření
Slunce je obrovitá rotující koule žhavých plynů, především vodíku. Uprostřed Slunce je tak vysoká teplota a tlak, že atomy plynného vodíku se slučují a vzniká plyn hélium.
Při tomto procesu ztrácí Slunce každou sekundu 4 milióny tun hmoty. Zbývá mu ještě dost vodíku na to, aby zářilo beze změny dalších 5000 miliónů let.
Každý metr čtverečný na Zemi ozářený Sluncem tak získá více než jeden kilowatt energie.
Intenzita slunečního světla dopadající na zemský povrch se mění v důsledku obíhání Země kolem Slunce a sklonem zemské osy, tedy podle roční doby a také od místa k místu v důsledku proměnného filtračního působení atmosféry vyvolaného mraky, vodními prachovými a jinými částicemi. Úhel ozáření závisí na zeměpisné šířce a ročním období.
Celkové sluneční záření, které se využívá pro výrobu energie, se skládá z přímo dopadajícího (přímého) a difuzního (nepřímého) záření. Difuzní záření vzniká odrazem slunečního světla na pevný i kapalných částicích rozptýlených v atmosféře (např. na mracích, prachových částicích) a tvoří až 50% z celkového množství slunečního záření.
|