Také za sucha se vodní kolo zachová poměrně dobře.
Máme opět situaci, kdy:
je dlouho sucho a v řece pozvolna ubývá vody,
vodní dílo nemá možnost akumulace a tak je odkázáno pouze na to co náhonem přitéká,
aby byl udržen spád, je nutno stále více uzavírat regulační orgán turbíny.
Jenže když už je turbína hodně uzavřená, ztrácí velmi výrazně na účinnosti a výkon klesá. Záchranný pokus - otevřít turbínu víc a obětovat část spádu končí většinou jejím zavzdušněním a úplným zastavením. Turbína je pak po celé suché období mimo provoz.
Je-li však ve strojovně vodní kolo, korečky nepřetékají, voda se nerozstřikuje, jeho účinnost se při snížení průtoku zvýší. I ztrátové převody nejsou tolik zatíženy a jdou lehčeji než dříve. Výkon se v důsledku úbytku vody snížil, ale ne tak výrazně. Když je již přítok skutečně kriticky malý, vodní kolo sníží otáčky, ale stále ještě pracuje. (Korečník se naplní i úplně malým „čůrkem“ a nakonec se těžké kolo váhou plného korečku pootočí, jen to trvá dlouho). V případech, kde by turbína již dávno stála, kolo stále ještě jede, byť s malým výkonem.
Nevýhodou vodních kol je namrzání v zimě, zejména jsou-li po část dne nebo přes noc zastavena. Přívodní stavidlo nikdy stoprocentně netěsní a tak ráno za velkých mrazů vypadá kolo jako jedna velká ledová hrouda. Předejít se tomu dá tak, že je celé vodní kolo uzavřeno v dřevěném nebo zděném domečku tzv.lednici. Tekoucí voda tam udržuje v zimě i v létě stálou teplotu, dřevěné kolo se nerozesychá, ani nenamrzá a je také menší pravděpodobnost úrazu.
|